Tajemství mocných

24. května 2014 v 22:02 | Stella |  povídky na přání
Well...konečně mám aspoň něco hotové, co jsem psala sama....Yeah hell.
Tak ať se tady dlouho nevykecávám. Je to taková malá jednorázovka, kterou jsem psala pro Tayo. Takže snad se ti bude líbit. :-) Určitě už víš o čem bude :D Hold díky tobě se tihle dva ocitli mezi oblíbenci :-) :-)

Autor: Stella Sayuri-Enshant
Anime: Naruto
Pár: Kakuzu/Hidan
Žánr: shounen ai, středověk (něco tomu podobného :-D)
Varování: Shounen ai, jinak asi nic. Jenom možné gramatické chyby.

Tajemství mocných

Zámek stojící na kopci. Pod kopcem se rozprostírá město, které tady vybudovali postupně lidé žijící v nich nebo nyní už jejich potomci. Pán tohoto panství už dlouhou dobu nevyšel ven…vyjížďky pouze v noci kdy ho nikdo nemohl spatřit. Nikdo nevěděl proč, ale nestěžovali si. Vedlo se jim dobře. Jenom jeden se snažil přijít na to proč?

Jako každý den se mladík potloukal skrz uličky. Lehce se vyhýbal vymóděným dámám. Nestál o problémy. Věčně ho tahali na stanice, i když byl občas nevinný, stejně mu to nikdo nevěřil. Pro všechny to byl jen podivín. Opovrhovali jim. Nikdo o něm nic nevěděl, jen to že byl sám. Neměl rodiče, a proto ho hned odsoudili. Označovali ho všelijakými nadávkami, ale on si z toho nic nedělal. Měl jediný cíl a zasvětil se jemu.

Chtěl to zjistit…ne on to potřeboval zjistit. Jeho zvědavost mu prostě nedala, ale nikdy se mu to moc nedařilo. Nemohl přijít na nic, proč se pán zdejšího hradu stále schovává, proč nevychází a hlavně, proč to nikomu není divné. Snažil se nějak od lidí něco zjistit, ale vždy se setkal s neúspěchem. Buď je to nezajímalo, nebo se s ním odmítali bavit.

Den měl skončit jako každý jiný. Světlovlasý by zapadl do svého provizorního příbýtku, který vypadal, že dřív spadne, než že ho ochrání. Jenže to by se nesměl připlést do cesty kočáru, lehce omráčen ještě zahledl, jak ho někdo bere do kočáru, a pak jen zavřel oči a upadl do jakého si bezvědomí, jak se bouchl o něco hlavou.

Probudil se v měkké posteli, přikrytý nadýchanou peřinou. Pokusil se posadit a rozhlédl se po pokoji. Velké okno, které se táhne přes skoro polovinu zdi. Prostorné skříně, velká postel s nebesy. Všechno krásně srovnání. Nic nevydalo jako u něj, nic se nerozpadalo.
"Já snad sním," zašeptal světlovlasý mladík.
"Ne nesníš," ozval se hlas z rohu pokoje. Stál tam starší muž. Na tváři několik jizev, ošklivě vypadajících.
"Kdo jste?," zeptal se ho trochu bojácně. Málo kdy mu něco nahnalo strach, ale na první pohled ten chlap vypadal nebezpečně.
"To brzy zjistíš," usmál se tajemně. "Tam máš oblečení, a sluhové ti připravili koupel. Pak pro tebe někoho pošlu," ukázal na jedny dveře a sám odešel do své komnaty, kde se prohraboval všelijakými papíry a vymýšlel strategie, jak platit nejmíň. Peníze byly to jediné, co ho zajímalo. Ale ten chlapec se mu dostal pod kůži hned, jak ho spatřil. Už jen ty zvláštní oči, které měl, ho zaujaly na první pohled.

Mladík mezitím vešel do oněch dveří. Tohle mu vyhovovalo, ono mýt se pořád jen v nějakém potoku, co našel, nebylo zrovna ideální. Zaraženě zůstal stát, opravdu to tam bylo, koupel čisté oblečení a několik sluhů, kterém se nezračilo ve tvářích nic. Žádné známky opovrhování, strach, nebo nenávist.
Pod zástěnou ze sebe shodil oblečení a zaplul do necků s vlažnou vodou. Hned k němu přiskočili sluhové a začali ho drhnout nějakou žínkou a druzí mu zase myli vlasy. Pro něj to byl neznámy luxus, který by nikdy nemohl poznat. Ale pomalu mu asi začínalo docházet, kde je. To že je tu tolik sluhů a místa musí znamenat, že se dostal do toho zámku. Právě tam kde celou dobu chtěl. Zrovna teď byl nejblíže svému cíli za celý svůj život na tomhle místě. Zrovna teď mohl tady najít a poznat toho, který jím "vládnul" a nikdy ho nikdo neviděl. Spokojeně so opřel do jedné zdi a po ní sjel celý pod vodu, aby tak spláchnul mýdlo ze svých vlasů. Vynořil se a opatrně vylezl aby neuklouzl. Zabral si jeden ručník a odehnal případné pokusy o pomoc. Lehce tápal, když se měl navléknout do toho oblečení a když už byl konečně hotový, i vlasy jakž takž vysušil a nevypadal jak zmoklý kohout, mohl se vrátit zpět do svého pokoje.

Tam už na něj čekal další sluha a na stole byl připraveny oběd jako pro nějakého krále.
"Pán vám vzkazuje, že naobědvat se máte sám, ale byl by rád, kdyby jste přijal jeho pozvání na večeři," uklonil se sluha a odešel. Ten kluk zas nebyl tak urozený, aby kolem něho musel skákat, ale slušný být musel. Co kdyby se to náhodou doneslo k pánovi, kterému sloužil. Rozhodně by ho nepochválil. Vypadalo to, že ho tenhle kluk až příliš zaujal.

Mladík tedy usedl, naobědval se a pak se rozhodl jít prozkoumat tenhle zámek. Přece jen tohle mu nikdo nezakázal. Nenašel zde však nic co by mu napovědělo, kdo je pán tohohle panství prostě nic. Obrazy s předky. Rodinné portréty a všudy přítomné brnění skoro v každé chodbě minimálně pětkrát. Tak se s nepořízenou vydal zpátky do pokoje, kde vyčkal času na večeři. Sliboval si od toho víc, než od téhle prohlídky.

Venku už se setmělo, když pro něj přišel zas ten sluha z poledne a vedl ho chodbami do síně, kde se měla podávat večeře.
'Pokud ten oběd měl být luxus. Co je pak tohle,' pomyslel si světlovlásek. Byl usazen ke stolu a obeznámen s tím, že má vyčkat na pána.
'Opět to oslovení, to tady nikdo nezná jeho jméno?' zeptal se sám sebe v duchu.
Nakonec se odhodlal a přešel ke krbu. Bylo tam několik menší obrazů, které vyobrazovaly minulou rodinu tohoto panství. A ten mladý pán vypadal jako ten, co ho navštívil ráno v pokoji. Možná je to on a upřímně co si budeme nalhávat, nevypadal špatně. Vysoký, vypracované tělo, jako každý pán v téhle době.

"Co tam hledáš," ozval se chladný hlas ode dveří. Polekaně se otočil, stál tam on. Zase v něm dokázal vyvolat pocit strachu. A to si myslel, že už ho nikdy nepocítí.
"Já…vůbec nic," zakroutil hlavou: "To jste vy?" poukázal na obraz s mladíkem, nad kterým se předtím tak zamyslel.
"Ne," přišla pouze strohá odpověď. "Pojď, než to vychladne," vyzval ho a sám přisedl ke stolu.
"Nebudu večeřet s někým, kohož neznám ani jméno," opáčí mladík a nehne se z místa.
"Kakuzu…ale ty ses mi taky zrovna nepředstavil a namítám snad něco," namítl muž, i když jemu bylo vlastně jedno cokoliv kolem toho mladíka.
Mladík se lehce zastyděl, on ho to kára za něco čeho on sám se taky dopustil: "Mé jméno je Hidan." Šeptl nakonec a přisedl ke stolu, přece jen mu v břiše kručelo, víc než kdyby slyšeli řev desítek lvů. U večeře toho moc nenamluvili, teda Hidan se pokoušel mluvit, ale pán hradu ho vždy zazdil. Neřekl nic, co by mu něco napovědělo, ale už znal jeho jméno.

"Uááá, to je příšerný," protáhl se na posteli. Nemohl usnout, jenom jméno mu prostě nestačilo. Vydal se na průzkum panství znovu, chce najít jeho komnaty, chce zjistit jeho tajemství. Pootevře jedny dveře, za kterými slyšel šplouchat vodu. Potichu se vplížil za nějaký závěs, zástěnu nebo so to bylo…nezkoumal to hlavně, že to posloužilo svému účinku. To co viděl, mu vyrazila dech. Byl to on, Kakuzu, jenže po celém těle různě sešitý. Už nyní měl tušení, které si ovšem musel potvrdit. Chtěl se potichu vytratit, ale to by nesměl být on, aby se něco nestalo. Zástěna se zhroutila a on tam stál jak tvrdé Y, i když rachot, který způsobil, strhl na něj pohled staršího.
"Co to chceš!," vyštěkl po něm Kakuzu a postavil se. Opatrně vylezl z jejich prototypu dřevěné vany a šel směrem k světlovláskovi. Hidan, instinktivně začal couvat. Nikdy se nebál, ale z něj šel strach. Už je to kolik měl na těle stehu.
"Já nic, jen jsem zabloudil a….." Snažil se uklidnit svůj hlas, aby nebylo nic poznat.
"A jen tak náhodou mě špehoval, že," uvázal si kolem pasu ručník, který sebral cestou a zastavil. "Kdo tě poslal, řekni: armáda, nebo sám panovník, hmm…kdo to byl," věděl, že ho někdo chce dostat, ale že by se k tomu uchýlili až takovouhle cestou. A že se ten kluk musel vybarvit zrovna teď, když se mu začínal zamlouvat, a klidně by si ho tu nechal. Jako jediného kdo se ho nebál….a ono zas nic a bude se ho muset zbavit.
"Nikdo mně neposlal," zvedl vzdorovitě bradu. "Já jen…"
"Co…chtěl si vědět, co za zrůdu tu žije. Tak pojď něco ti ukážu. Pak už snad přestaneš slídit."

Zavedl ho do knihovny.
"Proč jsme tady," zeptal se Hidan. Lehce ho všechno zmátlo. Kakuzu přešel k jednomu ze závěsů a shodil ho. Pod ním byl ukryt obraz krásné mladíka. "Kdo to je," zeptal se zaskočeně světlovlasý.
Starší se jen zasmál: "Copak nepoznáváš mně. Takhle jsem vypadal, než jsem musel do války. Než se všechno zkazilo a já zůstal takhle zohavený," přešel k oknu a zadíval se z něho ven. Jako by to snad mohlo něco změnit. Hidan jen zůstal stát pod obrazem je tohle skutečně on. Je, tohle ten důvod proč nikdy nevycházel.
"Já promiňte tu drzost, ale čekal jsem něco horšího," přiznal a přešel k němu. I přes to co viděl ho to neodradilo a chtěl mu být blíž. Proč? To nevěděl.
"Běž…běž odsud. A už se nevracej, jestli víš co je pro tebe dobré," Odehnal ho a sám si sedl do křesla. Zavřel oči a doufal, že už tady ten podivný chlapec nebude, až je otevře.
"Ale co když nechci odsud," přešel znovu k němu a sednul si obkročmo na jeho nohy. Pryč odsud nechtěl. Možná to byla sobeckost, venku neměl nic, ale tady všechno. Nebo taky něčím co ho donutilo přemýšlet nad tímto mužem, jako nad někým kdo potřebuje někoho, s kým mu bude skvěle.
"Proč bys to dělal," zakroutil Kakuzu hlavou. Tohle mu nedávalo smysl.
"Něčím mně zajímáte a prostě…asi vás mám trochu rád," Lásku rozhodně nepociťoval, ale zkusit ho mít rád mohl. Muž vypadal, že by to potřeboval. "Dovolte mi tady s vámi zůstat a dělat vám společnost. Venku mně nic nečeká," hodil po něm světlovlasý psí oči, i když je nikdy dřív nedělal.
Muž se jemně usmál. Poprvé za dlouhou dobu kdy ten úsměv snad vypadal trochu opravdově. Lehce přikývl. Možná je opravdu on kdo mu celou dobu chyběl. Drzý floutek, který ho donutil jít aspoň před ním s pravdou ven.

Co bude dál to, ani jeden nevěděli. Věděli jenom to, že zrovna pro tuhle chvíli jim to takhle vyhovovalo. Kakuzu našel někoho, kdo s ním absolvuje všechny vyjížďky, slavnosti a všechno ostatní co si kdy zamanul. A Hidan našel alespoň místo, které mohl částečně považovat za svůj domov a kam se mohl vrátit.

http://37.media.tumblr.com/9f12de6116450527cfeeb1ac0d630baa/tumblr_mpghl0xk4x1srw72ro8_500.jpg

Takže snad se ti povídky líbila...protože mně ten konec přijde prostě difný :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tayusha - はたけ多代 Tayusha - はたけ多代 | Web | 25. května 2014 v 16:50 | Reagovat

Mě se to líbilo! :D  
Možná to bylo trošinku kýčovyté, co se udržení charakteru týkalo, ale jinak to bylo vážně moc dobré! :) Moc se mi to líbilo. Miluju ty dva. :D

2 naruto109 naruto109 | Web | 22. června 2014 v 9:51 | Reagovat

teda ještě jsem nečetla povídku na tyhle dva :D ale líbilo se mi to :)...jo a chci se omluvit za sou neaktivitu :),učím se na repec aby mě pustili k matuře :D

3 naruto109 naruto109 | Web | 26. června 2014 v 14:08 | Reagovat

ahoj chtěla bych tě pozvat do soutěže tady http://naruto109.blog.cz/1406/soutez#komentare  ;:) byla bych rada kdyby ses zúčastnila :)

4 naruto109 naruto109 | Web | 27. června 2014 v 10:24 | Reagovat

ahoj hele ohledně toho odkau na obrázek do SONM musí to být anime ju tak tě musísm poprosit o jinej odkaz :-)

5 naruto109 naruto109 | Web | 28. června 2014 v 11:04 | Reagovat

jo v pořádku promiň předtím se mi tam ukázalo něco jiného :)

6 naruto109 naruto109 | Web | 7. července 2014 v 14:26 | Reagovat

ahoj už začalo první kolo soutěže SONM tak si začni hledat hlasy :-) http://naruto109.blog.cz/1407/sonm-1-kolo#komentare

7 Smajli Smajli | Web | 19. července 2014 v 12:46 | Reagovat

Zajímavé, mám ráda AU povídky ze staré doby ^_^ Ale chtělo by to možná malinko rozvést, rozhodně si myslím, že by si to zasloužilo pár kapitol navíc =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama