Zapovězené štestí (KakaIru) 2/2

23. září 2012 v 16:50 | Stella S-E |  Jednorázové
Druhá část

 
Jako první jsem přerušil hrobové ticho, které mezi námi zavládlo.
"Co tu chceš!" vyštěknu podrážděně.
"Nepozval bys mě k sobě domů?"
"Tos uhád, nepozval! Dokud mi neřekneš pravdu ohledně těch dvou let, co se tě na ně včera ptal Gai!"
"Podobnou otázku bych mohl mít já, Iruko," řekl chladným hlasem, až mi přejel mráz po zádech. Obával jsem se, že o tom bude mluvit a litoval, že já vlastně začal.
Jelikož jsem se k ničemu neměl, navrhl, že bychom se mohli projít. I když nerad, ale přece souhlasím, chci vědět, co je zač
***
Stálo ho to hodně úsilí, ale i tak souhlasil. Srdce mi poskočilo radostí. nevím proč, ale je to tak. Že bych k němu cítil něco víc.
Nacházeli jsme se v liduprázdné ulici. Celou cestu byl zamlklý. Pohrával si s kamínky na cestě. Už jsem to ticho vydržet nemohl.
"Podívej, co jsi vlastně zač?" Něco jsem tušil, ale z neurčitého důvodu jsem doufal, že řekne, že to včera večer nebyl on.
"To, co jsi včera viděl; vlkodlak." Už se netvářil štastně jako včera. Nemůžu tomu uvěřit.
Využiji chvilky, kdy nedává pozor a strhnu ho do slepé ulice, kde ho přitlačím na stěnu: "To nemůže být pravda! Řekni, že se mi to jen zdá," má klidná povaha se vytratí.
Když ke mně zvedne svůj uslzený obličej, dojde mi, že je to pravda.
***
Proč mi na něm tolik záleží? Derou se mi slzy do očí, už nemám sílu je zadržet a nechám je volně plynout po mé tváři.
Smutně na mě kouká, ale pak udělá něco, co mě úplně zaskočilo. Přiblíží svou hlavu k mé a něžně se dotkne mých rtů svými. Když jsem chtěl náš polibek prohloubit, odtáhl se a chtěl zmizet.
"Počkej, víš co jsem zač, takže co kdybys mi něco řekl o sobě!"
"Tak dobře," rukou naznačil, abych šel za ním: "Vím, kde budeme mít klid."
Dovedl nás na jeden kopec za městem. I přes slunce, které pražilo, jsme našli velký strom, pod kterým se rozprostíral stín. Došel až ke stromu a po kmeni se svezl na zem.
"Co jsi dělal ty dva roky, co tě nikdo neviděl vyjít z domu a myslím, že na vesnici jsi rozhodně nebyl!"
***
"Pojď ke mně." překvapilo mě, že nezaváhal a přisedl si také opírajíc o strom. Jako kdyby ten kratičký okamžik, ten polibek, změnil přístup k úhlavnímu nepříteli.
"Jsem jeden z upírů."
"Já jsem si to myslel," šeptne, "ale jak?"
"Jednou v noci jsme s otcem jeli autem. Tehdy lilo jako z konve. Auto dostalo smyk a narazilo do stromu. Měl jsem zemřít, ale později jsem se dozvěděl, že mi před odjezdem dal do pití trochu své krve. Měl to celou dobu v plánu nabourat a proměnit mě taky. Takže takhle nějak."
Dlouho nic neříkal, jen koukal do země, proto jsem ho z přemýšlení vytrhl otázkou: " A z tebe se stal vlkodlak jak?"
"Při úplňku mě kousl ten, co naši skupinu vede. Prý ve mně viděl velký potenciál." Víc to nerozebíral.
***
Nepřemýšlel jsem nad tím, co dělám a opřel jsem si hlavu o jeho rameno. Neodstrčil mě, jen mi dal ruku kolem pasu.
"Kakashi, víš tu co se stalo v té uličce...," začal jsem, ale hned jsem byl přerušen.
"Pšššt, už jsem to nemohl vydržet. Něco mne za tebou táhlo od prvního okamžiku, kdy jsem tě viděl."
"V tom případě bys měl vědět, že na tom jsme stejně." Mírně jsem se pootočil a něžně se přisál na jeho rty. V jednom momentě naše rty od sebe oddělil, bál jsem se, aby opět nebyl konec. Ale on si mě jen přitáhl na klín a sám náš polibek prohloubil. Rukou jsem se mu začal probírat jeho stříbrnými vlasy, které mi tolik připomínají Měsíc. I jeho ruka se vydala poznávat; vjel mi s ní pod tričko a hladil mě po zádech. Hru našich jazyků o nadvládu přerušil jediný nepřítel, kyslík. Odtáhli jsme se od sebe, v tom okamžiku ode mě odvrátil hlavu. Ruce měl volně položené na trávě.
"Co se stalo? Udělal jsem něco špatně?" položím mu ruku na obličej.
"Ty ne, to je má vina," vezme mou ruku a proplete s ní prsty. "Za normálních okolností bych tě zabil."
"Víš, u nás se traduje pověst, že se jednou za tisíc let objeví takoví, co jsou spoutáni něčím jiným než nenávistí. Mám takový dojem, že to jsme zrovna my dva," zkouším ho povzbudit; kupodivu to pomůže, přičemž stisk jeho ruky ještě zesílí.
***
Nepochybuji ani na okamžik, vím, že má pravdu. Kdyby otec trávil více času doma, nedostal bych se k jeho knihám. Otec však býval často pryč, a proto jsem si jednu přečetl. Jaká náhoda, že zrovna v téhle narazím na pověst stejnou, jakou mi vykládá Iruka.
"Něco jsem o tom četl, ale stránka, na které povídky končily, byla vytržena z knihy. Víš, jak pověst končí?"
"Vím," posmutní. Nevím, co si mám myslet: "Oba je zabijou vlastní lidé. Tehdy na ně prý přišli."
Právě toho jsem se obával, nechci, aby se mu něco stalo, jenže kdo ví, jaké další stvoření noci se v tomhle městě nachází.
"Jsou tady další vlkodlaci?" zeptám se ho. Nerad bych, aby nás někdo prásknul.
"Pokud já vím, tak ne. Ví o mně ještě někdo?"
"Teoreticky ne."
"Jak teoreticky!"
"No nikdo včera večer doma nebyl. Byli někde mimo město. A kdy že je ten úplněk?"
"Zítra."
***
Proč se mě ptá na úplněk? Že by se něco chystalo? Začíná se stmívat a Minato bude chtít slyšet, co jsem zjistil.
"Já už budu muset jít. Za chvíli se mám spojit s vůdcem a nevím, co mu řeknu." Vím přesně, co mu řeknu, ale už si potřebuji vyčistit hlavu.
"No já budu muset taky vymyslet něco, kde jsem byl," přitáhne si mě k sobě a líbne do vlasů. Každý se rozejdeme domů. Dá se tomu vlastně říkat domov?

Doma vytočím číslo Minata.
"Minato-sama?
"Ano Iruko!"
"Město je čisté. Žádné ohrožení druhé strany."
"Výborně. Skvělá práce, ale přece jen zůstaň tam, kde jsi. Brzy se zase uvidíme," zavěsil. Poslední věta mě celkem zaskočila.
Něco sním, provedu večerní hygienu a pádím na kutě. Opět sám. Po zbytek svého života nebo ne. Poslední vzpomínka patří Kakashimu a odporoučím se do říše snů.

Všude krev, spousta krve. Křičící lidé utíkají před dvěma dávno znepřátelenými bytostmi. Mnoho jich už padlo a ještě mnoho padne. Ten, kterého miloval, leží mrtev. Přátelé pro něj už neexistují. Ten co mu dlouhou dobu pomáhal, zradil. Nechce už žít, z posledních sil se vrhne do smrtící rány určené....

S výkřikem se probudím.
"Co to sakra bylo!" promluvím do ticha mého bytu. Budík ukazuje 5 hodin, no co vstával jsem i dřív.
Podívám se do zrcadla a leknutím naskočím.
"Co se to se mnou jen děje?" povzdychnu si.
***
To byl ale divný sen, a zvlášť když se odehrával tady. Dneska už musím vymyslet, jak se dostanu ze situace, která nastala. Asi zajdu za Irukou, snad spolu něco vymyslíme. Hele, není to on? Nevidím mu do tváře, ale vím na stopro, že je to on. Vypadá tak sklesle.
"Ach, Iruko" šeptnu skoro neslyšně. Zvedne hlavu.
"Kakashi" s těmito slovy se sesune a kolena. Nevím, co se to ve mně děje, ale běžím k němu.
"Co se stalo?"
"Zdál se mi příšerný sen," zarazí mě to copak i jemu?
"Neboj, to bude dobrý," snažím se ho uklidnit: "Pojď, někde si o tom promluvíme."
Sesbírá se ze země a spolu odejdeme do místní kavárny. Sedneme si dozadu, kde je největší klid.
"Tak mluv," vyzvu ho.
"Krev, křik, boje, hodně mrtvých a mezi nimi i ....," zlomí se mu hlas.
Zbytek dne si povídáme o všem možném. Poznávali jsem se. Pomalu se začíná smrákat. Kývnu číšnici, aby mi přinesla účet.
"Víš, Kakashi, já, já tě.....,"začne náhle.
***
"Já tě miluju," vyhrknu najednou. Kouká na mě jako na zjevení, asi jsem to neměl říkat. Nechám mu na stole menší obnos peněz a uteču.
"Počkej," slyším ještě za sebou. Nehodlám čekat, musím odsud. Za rohem do někoho narazím.
"Omlouvám se. Měl jsem dát větší pozor."
"To nevadí;" ten hlas to je....
"Mizuki, co ty tady děláš," vykřiknu.
"Neboj, brzy se dozvíš," pronese s úšklebkem. Začínám mít strach, že se sen stane skutečností.
"Copak, bojíš se o něho?" pohodí směrem k restauraci. Zaraženě se dívám. Copak on to ví?
"A co tě to zajímá?"
"No já jen že mě zaujal váš rozhovor."
"Copak nevíš, že je neslušné poslouchat cizí rozhovory?"
"Tak se hned nerozčiluj. Co se to s tebou stalo? Bývals klidnější," otočí se k odchodu.
"Poslední dobou nejsem vůbec jako dřív," zamumlám si pro sebe.
Vydám se domů. Hned, když zavřu dveře, cítím silný stisk pod krkem.
"Nevěděl jsem, že zradíš." Zavrčí mi známý hlas do ucha.
***
Co se to s ním stalo?! A proč si mě nevyslechl? Vždyť já ho taky miluju! Chci jít do svého pokoje.
"Tak jak pokračuješ s tím svým objevem?" stojí ve dveřích obývacího pokoje otec.
"Nijak. Už zase mi utek."
"To je ale smůla."
Nic neřeknu, jen odejdu do pokoje. Nezapomenu třísknout dveřmi. V tom cítím bolest, strach... Co to může být?
Lehnu si na postel a nevnímám je. Po chvíli přestanou a já si mohu odpočinout. Konečně si můžu dát chvilku oddechu a usnu poklidným spánkem.
O půl noci slýším vlčí vytí. Rovnou celou smečku, co se to sakra děje. Iruka přece říkal, že je ve městě jediný. Podívám se z okna, kde se mi naskytne neuvěřitelný pohled. Jsme v obležení. Vypadají jako normální lidé, jenže normálně myslíci člověk by se nepostavil v noci před náš dům. Bylo mi jasné kdo ti lidé jsou. Jsou to oni... Když se nějaký blondatý muž rozhodl že zautočí, skočil před ně hnědý vlk, který se změnil na mladíka s jizvou přes nos.
"NE" vykřikl.
"Uhni mi z cesty, zrádče" zakřičel blondák.
"Ne Minato-sama"
"Hlupáku víš kolik nás je" ozval se šedovlásek asi tak v Irukově věku.
Mlčel. Počkat jakto že jsem je slyšel přece jen nemluvili tak na hlas.
"Škoda že je neslyšíme, viď Kakashi"
"Co tady chceš"
"Přišel jsem ti říct že rada rozhodla. Bude boj."
"Hm." v tom se ozvala rána a jak hnědovlasý mladík narazil do našich vrat.a svezl se podel nich. Když v tom jsem si všiml, že jich celkem hodně ubylo.
"Zautočí na nás od lesů."
"Víš to na stoprocent"
"Jo"
"Věděl jsem že jsi nejlepší" řekl svou oblíbenou větu a odešel. Nejspíš říct ostatním, co jsem mu před chvilí řekl já.
***
Mizuki měl pravdu byl jsem hlupák, možná jsem jich pár zranil, ale neměl jsem nejmenší šanci. Byl jsem ještě vysílený z předchozího vyslechu vedený Minatem. poslední co si pamatuju byla rana do hlavy, po které jsem ztratil vědomí. Po nějaké době jsem se probral. Zahlídl jsem Mizukiho jak doráží na toho kterého tolik miluju. rychlostí blesku jsem se přemístil za Mizukiho a přitiskl ho ke stromu.
"Obratíš se proti vlastním" v jeho hlase je znát špatně schovaný strach.
"Klidně" odpovím ledovým hlasem a zlomím mu vaz.
"Iruko, jsi v pohodě" až teď mi dojde, že jsem chladnokrevně zabil svého nejlepší přítele; teda aspoň do nedávna jsem Mizukiho za něho pokládal.
"Budu v pořádku. Musime to nějak zastavit."
"A nevíš jak. na ně nemáme neblbni."
"Když nechceš nemusiš, jdu sám," než stihl cokoliv namítnout rozběhnu se. Jedná možnost jak to zastavit je přesvědčit hlavy naších komunit. Teď už je jen najít; tamhle.
"Dost, zadržte, oba dva."
"Co chceš dělat, myslíš si že nás dokážes zastavit" promluv na mně muž hodně podobný Kakashimu.
"Vždycky si byl bláhový, ale že až tak hodně. On tě využívá. Zabij jeho otce Sakuma a můžeš se vrátít."
"Pletete se Minato-sama. On je jíný.On..."
"Dost!!!" než jsem stihl jak koli zareagovat vrhl se proti mně s dřevěným kůlem, nic jiného poruce neměl. Věděl jsem že nestihnu uhnout. Zavřu oči a očekávám naraz který ale nepříjde. Otevřu očí....
"Kakashi"vzlyknu když ho v poslední minutě zachytím před dopadem na zem: "Proč "
"Protože tě miluju Iruko." Po těhle slovech už nedožu zadržet slzy.
"Ja tebe taky," věnuju mu poslední polibek, potom nic jen prach.
rozhlednu se kolem a nevidím nic než krev, spousta krve. Křičící lidé utíkají před dvěma dávno znepřátelenými bytostmi. Mnoho jich už padlo a ještě mnoho padne. Ten, kterého jsem miloval, leží mrtev. Přátelé pro něj už neexistují. Ten co mi dlouhou dobu pomáhal, zradil. Vidím jak nedaleko od mně svadí souboj Minato-sama a Sakumo. Minato ustupuje to není možné když se Sakumo napřáhl k poslednímu utoku skočím mezi ně a schytám smrtíci ranu, která byla určena Minatovi.
Pomalu mně opuští žívot. Nechci žít. poslední slova, které slyším patřili Minatovi
"Byl nejlepší, ale doplatil na své city." pak už nic nevnímám. Je konec. Snad se spolu zase shledáme Kakashi.

THE END

snad se líbila =)))
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Frux Frux | Web | 14. května 2013 v 20:48 | Reagovat

To je sranda, že jo Stelo? Je to sranda?
Haha, zasmála jsem se.. pořád čekám větu "žili šťastně až do smrti" a ona tam není..
Ach jo. V jistém slova smyslu budou spolu tam někde v nebi, ale i tak je smutné, že oba zemřeli. Povídka byla skvělá, dlouhá:) Líbila se

2 Jaera Jaera | Web | 23. dubna 2014 v 10:24 | Reagovat

Ty... ty... tys mi ho zabila?! Zabilas mi Kakashiho... 8-O  8-O  8-O a Iruku!!! Grrrrrr
Ale jinak perfektní... Díky :-P  :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama