Zapovězené štestí (KakaIru) 1/2

23. září 2012 v 16:46 | Stella S-E |  Jednorázové
No je to má první povídka, tak prosím o trochu schovívavosti. Jinak je na pár \kakashi/Iruka, znormálního světa, ale s jistou dávkou nadpřirozených ukázu.
takže zde je 1. část.

 
"Zrovna když jsem schopný se začlenit do života v téhle vesnici, tak se musím stěhovat?!!!" zeptal jsem se rozčíleně. Poslední dobou nemůžu udržet své emoce na uzdě.
"Jinak to nejde, Iruko, málem tě odhalili, kdybys zde zůstal, mohlo by to být nebezpečné pro celou naši komunitu, chápeš," odpověděl Minato.
"Chápu, Minato-sama."
"Výborně. Věřím, že v Konoze se ti líbit bude." Už se chystám odejít, když mě zastaví Minatův hlas: "Kdybys je náhodou potkal, neváhej. Je to tvá povinnost"
"Já vím," řeknu skoro neslyšně, ale vím, že to slyšel, sám jsem už pocítil účinky našeho sluchu.
Jmenuji se Iruka a jsem jeden z vlkodlaků. Upřímně jsem zvědav, jestli v novém městě narazím na nějaké ty upíry.
***
Vím, že bych tu neměl být, měl bych být už dávno pod kytičkami. Zato, co ze mě můj vlastní otec udělal, ho nenávidím. Musel jsem opustit své přátele a začít se skrývat, už mě to v téhle boudě, kterou můj otec hrdě nazývá naším domem, nebaví, chci jít ven. Jen kdybych mohl. Mé jméno je Kakashi a jsem upír.

***
"Poslyš, a tam bydlí kdo?" zeptal jsem se černovlasého chlapce s tlustším obočím než normální lidé, který mě provázel městem.
Jindy sebejistému chlapci se ve tváři objevil zděšený výraz: "Ale nikdo zajímavý, proč se ptáš?"
"Jen tak," odpovím a upřu na něj prosebný výraz: "Vážně mi o tom nechceš říct víc?"
"No tak jo, kdysi to býval celkem fajn kluk, ale pak se uzavřel do sebe a prakticky nikdo ho neviděl vyjít z domu.....," začal.
Dál už ho neposlouchám, vracím se k těm očím, co jsem viděl zpoza závěsu. Zastřené temnotou, ale bylo v nich vidět utrpení a bolest. Co to bylo za kluka.
***
Ten kluk, co to bylo zač. Proč mne uchvátily zrovna tyhle oči? Musím to zjistit, ale jak, když odsud nemůžu ani na krok.
Z mého přemýšlení mě vytrhl hlas mého otce: "Kakashi, vím způsob jak to zjistit, stačí jen..."
"Mohl bys přestat číst myšlenky,." přeruším ho klidným, ale ostrým hlasem.
"No tak přestaň se čertit, stačí, když budeš mít tohle" a hodil mi prsten se znakem naší rodiny. "Ochrání tě před slunečními paprsky, je to dědictví."
"Stejně tě pořád nesnáším!" Nasadil jsem si prsten a vyšel jsem ven. Kdepak bych tě asi našel.
***
Právě jsem se přistěhoval, takže jsem rád, že mě tady Gai provedl. Zpočátku se o tom klukovi sice zdráhal mluvit, ale nakonec se rozpovídal. Podle toho, co jsem slyšel, tak byli kdysi nejlepší kamarádi, pak se začal stranit lidem a nevycházel z domu. A od té doby o něm nikdo neslyšel. Že bych v noci zkusil něco zjistit.
Většina lidí by šla na bazén, to jen Gai běhal na stadionu, když v tom se najednou zarazil.
"Co se stalo?" Zeptal jsem se s jistou dávkou zvědavosti.
"Kakashi,co-co, on tady dělá!" Chvěl se mu hlas a roztřesenou rukou ukazoval na místo, kde stál mladý muž. Stříbrné vlasy vyčesané do špičatého účesu, jizva přes levé oko a ty oči, to jsou ty, co jsem zahlédl za závěsem. Ale proč se Gaiovi tak roztřásl hlas? Že by pověry o upírech dosáhly i sem, to by bylo špatné a ještě kdyby doopravdy byly skutečné.... ne, to není možné, nebudu se tím teď zabývat. To slunko už mě štve, mohl by být už večer, pomyslel jsem si.
***
Tak tady je; no myslel jsem, že ho najdu jinde, ale pokud byl s Gaiem, nikde jinde ho najít nešlo než na stadionu. Gai na mě kouká jako na zjevení, to mně nepřekvapilo. Ale když jsem se podíval na hnědovlasého kluka, bylo mi jasné, že nad něčím přemýšlel.
"Ahoj Gai, dlouho jsme se neviděli," stočím pohled zpátky na očividně trochu vystrašeného chlapce.
"Hoj Kakashi, no jo máš pravdu, cos vůbec dělal?" Najednou se proměnil na sebejistého chlapce, jak jsem ho znával.
"A kdo je tohle?" Rychle měním téma, nechci mu zrovna vykládat, že se ze mě stal upír.
"Mé jméno je Umino Iruka, rád tě poznávám," poví s milým úsměvem.
"Já jsem Hatake Kakashi," představím se: "Taky tě rád poznávám."
Chvíli si hledíme do očí až nás přeruší hlas našeho přítele: "Hele, co kdybychom všichni zašli na bazén."
"Fajn, ale rychle, než tím vedrem umřem!" popostrčil nás Iruka.
***
Nácházeli jsme se v šatně zdejšího bazénu. Přišlo vhod, že Gai navrhl, abychom se sešli.
"Mimochodem, Kakashi, předtím jsi to zamluvil. Tak kde jsi byl celou tu dobu?" Gai se jen tak vzdává, došlo mi, když zase začal.
"Ale byl jsem na venkově u rodiny," bylo vidět že je v koncích, ale Gai si ničeho nevšiml, jenom brblal něco o tom, že 2 roky na vesnici by nepřežil. Nebyl jsem překvapený, čekal jsem že se mě zeptá dřív. "A ty jsi zde z jakého důvodu Iruko?" hraju překvapeného a rychle řeknu odpověd, kterou jsem si už předem připravil.
"No rodiče měli nehodu a nepřežili to. V Suně mi je všechno připomínalo, takže jsem se přestěhoval." Snad mi to spolkne. Už na nic nečekám a vyrážím k bazénu.
"Kdo bude poslední v bazénu je padavka," křiknu a slyším oba chlapce za mnou.
***
Nechám Gaie vyhrát, ať má aspoň z něčeho radost. Vážně se mi po tom bláznovi stýskalo. Musím se pousmát, když vídím, jak se chichotá.
Těch pár hodin na bazéně mi hodně pomohlo, pročistil jsem si trochu hlavu a teď jen vymyslet, co podniknu, aby Iruka nešel domů.
"Co kdybychom někam zašli," navrhnu.
"Jestli chcete, tak běžte, musím si ještě hodně věcí zařídit," omluvně se usměje. Snažím se zakrýt svá zklamání. Tak jo, co teď s Gaiem; nechce se mi zrovna někde zůstávat o samotě. Zase by vymyslel ty svoje soutěže, kdo je lepší, kdo víc sní nebo něco podobného.
Dříve než stihl něco navrhnout, vytáhnu ze sebe nějakou výmluvu a mizím. Cítím v kostech, že tahle noc bude něčím zvláštní.
***
Snažím se uklidnit. Proč se mi v jeho blízkosti nechce zastavit srdce a je mi jako kdybych.... Ani ten pocit neumím popsat.
Když se konečně uklidním, zkouším vymyslet, jak se dostanu nepozorovaně co nejblíž jejich domu. Nejlépe kdyby se mi podařilo proniknout až přímo dovnitř, abych měl stoprocentní jistotu. Brzo bude úplněk a to jsme nejsilnější. Pokud jejich tu víc, sám je nezvládnu a budu muset povolat posily. Poslední myšlenky patřily mým rodičům. Co by asi dělali, kdyby věděli, co se ze mě stalo.
Proměním se ve většího vlka a vydám se tmou k sídlu rodiny Hatake. Celkem se mi daří pohybovat se ve stínech a kdyby mě přece jen někdo zahlédl, neuvidí nic jiného než hnědou čmouhu.
Po pár minutách jsem dorazil k plotu; po příjezdové cestě nepůjdu, to by byla blbost. Kolem domu se rozprostírá les, snad se do domu dostanu přes něj. Když se odhodlám vstoupit do lesa, mám nepříjemný pocit, že mě někdo pozoruje. V momentě, kdy chci překročit hranice jejich území, se mi někdo postaví do cesty.
***
Vrátil jsem se domů a snažil jsem se přijít na důvod, proč zrovna tenhle kluk. Mezitím se setmělo a měl jsem celkem i hlad. Zašel jsem si do kanceláře svého otce; vím že tam někde schovává pytlíky s krví. Jeden jsem si vzal a vtom jsem cítil, že se někdo zastavil u naší brány. Ze zvědavosti jsem nahlídl ven a uviděl další stvoření noci. Takže starší přeci jen měli pravdu, vlkodlaci existují. No nic, je jen jeden, takže to bude lehké. Vydal jsem se časem mně vlastním temnou nocí, abych zastavil toho vetřelce. Postavil jsem se mu do cesty.
"Co tady chceš," myslel jsem, že zaútočí, ale on na mě jen kouká, jako kdyby se rozhodoval, co podnikne.
V tom zmizel a za pár okamžiků se objevil v mé blízkosti. Jen tak tak jsem se stihl vyhnout jeho tlapě. V mžiku jsem se ho snažil zasáhnout. On však prudce odskočil dozadu. K jeho smůle si nevšiml, že za ním stojí strom a už se sunul k zemi v bezvědomí. Chtěl jsem vědět, s kým mám tu čest. Ovšem když jsem viděl tvář toho, který mě napadl, nemohl jsem udělat nic.
***
Poté co jsem se probral, sžíral mě pocit, že to má hlava nevydrží a praskne bolestí. Ale větším překvapením pro mě bylo to, že ten, kdo mi zatarasil cestu, byl Kakashi. V jeho tváři zářil výraz naprostého překvapení. Využil jsem chvilky nepozornosti a vyrazil domů; tohle se bude hodně těžko vysvětlovat.
Vysíleně spadnu na postel a v tu ránu se odporoučím do říše snů.
Ráno je jako každé jiné s tím rozdílem, že si nepamatuji sen minulé noci; to se mi ještě nikdy nestalo. Dál už nemám čas nad tím přemýšlet, někdo klepe na dveře. V tom nejlepším případě to bude Gai; v tom nejhorším... Otevřu dveře a stanu tváří tvář svému včerejšímu protivníkovi. Nic neříká, jen si mlčky hledíme do očí, jako kdyby pohled mohl za nás všechno říct. Kéž by tomu tak bylo.
Jako první jsem přerušil hrobové ticho, které mezi námi zavládlo.
"Co tu chceš," vyštěknu podrážděně.
"Nepozval bys mě k sobě domů."
"Tos uhád, nepozval! Dokud mi neřekneš pravdu ohledně těch dvou let, co se tě na ně včera ptal Gai!"
"Podobnou otázku bych mohl mít já, Iruko," řekl chladným hlasem až mi přejel mráz po zádech. Obával jsem se, že o tom bude mluvit a litoval, že já vlastně začal.
Jelikož jsem se k ničemu neměl, navrhl, že bychom se mohli projít. I když nerad, ale přece souhlasím, chci vědět, co je zač
***
Stálo ho to hodně úsilí, ale i tak souhalsil. Srdce mi poskoilo radostí. nevím proč,ale je to tak. Že bych k němu cítil něco víc i přes včerejší zjistění.
Nacházeli jsme se v liduprázdné ulici. celou cestu byl zamlklý pohraval si s kmínky na cestě. už jsem to ticho vydržet nemohl.
"Podívej co jsi vlatntě zač," něco sem tušil, ale z neurčitého důvodu jsem doufál že řekne že to včera večer nebyl on.
"To co jsi včera viděl; vlkodlak," už se netvaářil štastně jako včera. nemůžu tomu uvěřit.
Využiji chvilku a zthnu ho do slepé ulice, kde ho přitlačím na stěnu: "To nemůže být pravda, řekni že se mi to jen zdá." má klidná povaha se vytratí.
Když ke mně zvedne svůj uslzený obličej dojde mi že je to pravda.
***
Snad to není pravda on nemůže být upír, ale jak jinak chce vysvětlit ty dva roky. To skrývání. Už se neudržím a nechám slzám volný průchod.
Smutně na mně kouká, ale pak udělá něco co mě uplně zaskočilo. Příbližil svou hlavu k mé a něžně se dotkl mých rtů. chtěl jsem náš polibek prohloubit, ale než jsem stihl něco podniknout odtáhl se a chtěl zmizet.
"Počkej víš co jsem zač, ale co kdybys mi něco řekl o sobě!"
"Tak dobře," rukou naznačil, abych šel za ním: "Vím kde budeme mít klid."
Dovedl nás na jden kopec za městem. I přes slunce, které přažilo jsme našli velký strom pod kterým se rozprostírál stín. Došel až ke stromu a po kmeni se svezl na zem
.
k napsaní téhle povídky mně insiroval tady ten obrázek =))
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Frux Frux | Web | 14. května 2013 v 20:36 | Reagovat

Rozhodně jako nápad je to zajímavé :) Dát k sobě vlkodlaka a upíra, to se nevidí často :)
Ze začátku jsem byla zmatená, protože jsem se nemohla zorientovat, za koho je který ten odstavec a tak, ale už je to v pohodě :)
Jsem na ty dva zvědavá, jestli to dají do kupy, protože se zdá, že je proti pravidlům, aby byli spolu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama